Petr Vejsada

   Pojem domácího násilí se objevuje v posledních letech často v literatuře i v novinách a časopisech. Široká veřejnost se dozvídá, co se pojmem "domácí násilí" myslí, jak se projevuje a jakým způsobem se před ním chránit. Ten, kdo se domácího násilí dopouští, bývá často označen za zrůdu, za někoho, kdo není hoden další existence. Takový člověk je společensky odsouzen a často můžeme slýchat o trestech ze středověkého útrpného práva, které by mu společnost ráda udělila, kdyby to bylo ze zákona možné. Rozhodně nechci zpochybňovat oprávněnost zákonných trestů pro ty, kdo se dopouštějí hrubostí a psychického či fyzického týrání. Tito lidé, ať už jde o muže nebo ženy, ať se týrání dopouštějí na svých rodičích, prarodičích či partnerech/partnerkách, nenaleznou pro své chování omluvu ani v mých prostorách.

   Na co se ale zapomíná je ta skutečnost, že i tito lidé mají svůj život, své prožívání a že se chovají nejlepším možným způsobem, jakého jsou v dané chvíli schopni. Po útoku, hrubostech a týrání své blízké osoby na sebe berou vinu, za své činy se omlouvají, prožívají smutek a slibují, že v budoucnu už nikdy nic takového neudělají. Po krátké či delší době v nich začne stoupat napětí, nervozita, vztek, žárlivost či celá široká plejáda negativních emocí. Možná se cítí ohroženi. Možná mají pocit, že ztrácejí kontrolu nad svým okolím. Jak jde čas a napětí stoupá a ačkoli dali slib svým blízkým i sami sobě, jednoho dne přetlak emocí už nevydrží a udělají něco, čeho vzápětí znovu litují. Po vyjádření agrese přichází znovu smutek, omluvy, pocity viny, studu či trapnosti. K tomu se možná přidají obavy o to, aby se někdo "zvenčí" nedozvěděl, co se děje. Pokud jsou v domácnosti děti, dívají se s hrůzou na to, co se stalo. Jenže po čase začne napětí zase stoupat ...

   Ten, na koho tyto útoky dopadají, samozřejmě prožívá hrozné věci. Co prožívá ten, kdo už nedokáže udržet své napětí, zlobu či má pocit, že se mu svět rozpadá pod rukama, se mnoho nepíše. Kromě policejních a dalších orgánů, činných v trestním řízením, se těmito lidmi a jejich prožitky téměř nikdo nezabývá. Organizace, zabývající se pomocí obětem domácího násilí, obvykle s druhou stranou - původcem - vůbec nekomunikují. Umím si jen obtížně představit, že člověk, který sobě i svému okolí slíbil, že se situace už nebude opakovat (a ona se pro přetlak emocí znovu opakuje), by se cítil spokojený. Dost možná on sám je často nešťastný se svými pocity viny, smutkem, pocity osamělosti. Tuší, že až pocity viny a smutku opadnou, začne se znovu stupňovat napětí. Sám to nechce, ale prostě se to děje.

   Pokud něco z výše uvedeného poznáváte a nechcete už, aby se to znovu opakovalo, nabízím Vám svůj čas a prostor. Můžeme spolu zkoumat, kdy se Vaše pocity objevují, jaké to je, jak se cítíte poté, co jste tlak už nevydržel(a). Možná se dostaneme i k tomu, že svým pocitům porozumíte a nakonec se budete cítit lépe. Jestliže už nechcete prožívat to, co prožíváte, jste u mě vítán/a.